Včera jsem oslavila 24. narozeniny. I když “oslavila” je možná moc silné slovo. Vlastně to znamenalo, že jsem přišla z práce, otevřela si rozepitou láhev vína, objednala velkou pizzu, dopila víno, otevřela další víno… Nejlepší oslava je beztak spánek, toho mám poslední dobou nedostatek. A víno zaručuje minimum podivných snů.
Můžete klidně říct, že čtyřiadvacet je věk, který vůbec nemá cenu slavit, ale když jste narozeni čtyřiadvavátého, dvě čtyřiadvacítky se vám sejdou jenom jednou. A proto jsem slavila, i když se to většinu času podobalo spíš Inside I’m dancing.
Měla jsem velké plány, na včerejšek, dnešek, další rok. Zatím to moc nevypadá. Nedávno jsem četla I Love Dick od Chris Kraus a pojala jsem názor, že bych měla psát něco v podobné formě. Dopisy, ideálně adresované někomu. Chris píše Dickovi, do kterého je platonicky zamilovaná. Bezdůvodně, zdálo by se. Ale člověk si někdy nevybírá, ne všechno lze racionálně vysvětlit. A tak jsem měla v plánu psát klukovi, do kterého jsem kdysi byla zamilovaná. Jenže v češtině to nejde. I kdybych se nakrásně odpíchla od pocitů, které jsem tenkrát měla, říkala bych mu Dear A., což mimochodem není tak hezké jako Dear Dick / DD, ale vlastně by to asi nedopadlo tak, jak jsem si představovala. Chrisina obsese není hlavním hnacím motorem celé knihy. Chris totiž píše o všem, na co si můžete vzpomenou - filosofie, literatura, film. Naprosto ideální kombinace. A inspirace naprosto brilantní knihou není jednoduchá věc. Takže z toho nejspíš nebude dopis. Prostě jenom blog.
Comments
Post a Comment