Změna času se očividně projevila na mém spánkovém režimu - nejsem schopná být vzhůru déle jak do jedenácti a nemůžu vstávat před sedmou. Není to skvělé, konečně se vyspím. Co na tom, že nic pořádně nestíhám. Hulu 26. dubna vypustí do éteru seriálovou verzi The Handmaid’s Tale . Podle traileru to vypadá moc dobře, takže jsem zvědavá, jestli se donutím, abych přečetla další Atwoodovou, nebo do toho půjdu ve stavu blažené nevědomosti. Protože “Blessed are the meek” a všechno se vyjeví v ten správný čas.
Bohyně matka Kálí šlápla na svého pána a vládce Šivu, který zrovna ležel na zemi a meditoval. Kálí se za to tolik styděla, protože něco takového je přece nemyslitelné, že je zpodobněná s vyplazeným jazykem. Tolik moje paměť a dnešní hodina Genderu a náboženství. Nedělní škola by se měla zakázat. Soustředit se v neděli šest hodin téměř v kuse je nad moje možnosti. Čtu Kingovo On Writing a mám pocit, že je to jedna z nejlepších věcí, které jsem vzala do ruky. Způsob, kterým píše o psaní, mě nutí taky psát. Jen nevím, jestli se ze mě nestane alkoholička. Náběh už bych skoro měla, psaní by mě asi dorazilo. V textu, který jsem četla na čtvrtečí prezentaci, Stuart Hall píše o třídním boji v jazyce. David Sirota, nová posila The Young Turks, mluví a píše o tom samém - peníze (nebo moc) vám nekoupí pouze výsledek. Ovlivní to debatu od jejího počátku - témata a způsoby, jakým o nich uvažujeme. Má potom vůbec smysl se snažit něco změnit?